Marian Palla
Scelta di testi contenuti in:
Con un pelo sulla lingua
Il detective Wlapr e altri misfatti
Traduzione di Michele Sirtori
S chloupkem na jazyku aneb Sto případů detektiva Wlapra (1999) |
||
Caso quattordicesimo
Ero a un incrocio. Da sinistra risuonava una spara-toria e un grido d’aiuto, da destra giungeva una donna con un cane. Svoltai dunque a destra, per-ché era domenica ed era il mio giorno libero. Il cane mi morse a una coscia e la donna mi urlò isterica di lasciarlo o l’avrei pagata cara. Una volta divincola-tomi dal cane e zoppicato fin nel primo bar, qual-cuno mi diede una bottigliata in testa, pare gli ricor-dassi uno zio. Barcollai fuori dove risultai sgradito a un nero. Una volta che mi ebbe derubato della giacca e dell’arma gli chiesi cos’è che succedeva dall’altra parte dell’incrocio. «Stanno girando un film,» disse facendo una smorfia, «pare sia un film su quant’è pericoloso qui! Dilettanti! Di certo ci infilano una storia d’amore su motoscafi!» «Perché proprio su motoscafi?» «Ho sentito che adesso va di moda.» Mi venne in mente una cosa. «Ehi,» mi rivolsi al nero, «se mi restituisci un ventone ti offro un bicchierino!» L’idea gli piacque e così facemmo dietrofront nel bar dove avevo ricevuto la bottiglia in testa. «Allora di che si tratta?» chiese subito dopo aver vuotato il bicchierino. «Ti avverto però, benzinai non me ne faccio più!» «No, non si tratta di benzinai, ma se mi ridai la giacca e la mia pistola, ti do una dritta sicura per oggi pomeriggio…» «Sputa!» «Ti prendi due o tre compari e senza dare nel-l’occhio ti mischi alle riprese al di là dell’incrocio…» «E con questo?» «Vi comporterete con assoluta naturalezza, come se non ci fosse la cinepresa…» Gli si illuminarono gli occhi. Incominciò a piacermi, avevo sempre desiderato un compare simile, ma dubitavo che avrebbe lavorato per così poco come me. «Cos’è che pensi… che durante le riprese potrem-mo farci la cassa e derubare un po’ di persone?» «Certo, a nessuno sembrerà strano.» Mi abbracciò. Poi mi restituì le cose e sparì. Arrivai fino a casa, mi sedetti in poltrona e aspettai il com-missario. «Wlapr, dove sei stato oggi pomeriggio?» «A passeggio.» «Mica sei arrivato all’incrocio tra l’ottava e la tredi-cesima?» «È possibile.» «Wlapr! Oggi giravano un film là e una qualche banda ha rapinato alcuni tecnici durante le riprese! Scommetto che c’entri qualcosa! Una simile idea a quei ragazzi dell’ottava non gli sarebbe venuta in mente.» Sollevai le spalle. «Cioè, Wlapr, tanto di cappello. È stato perfetto! Sembra addirittura ci sia cascato anche il regista. Quando quei ragazzi hanno svuotato una cassa del grande magazzino, in qualche modo non era sod-disfatto e a causa dell’inquadratura gliel’ha fatto ripetere.» «E loro?» «Sono tornati indietro tranquillamente e l’hanno rifatto secondo le sue istruzioni, ma a nessuno della troupe è sembrato strano che svuotassero la cassa accanto.» «Chiaro, la prima era già vuota.» «Precisamente.» «Com’è finita?» «Normalmente come nei film… hanno rubato una auto davanti alla cinepresa e sono spariti.» Mi venne da abbozzare un sorriso. «Wlapr! Ammettilo!» Il commissario si chinò verso di me. «Non lo dirò a nessuno, sono le cinque e comunque ho finito il servizio e per di più compete a un altro distretto…» Ci conoscevamo da lungo tempo, così annuii. «Santo cielo! Wlapr, ma perché hai dato istruzioni a quei ragazzi? Non prenderai una provvigione da loro?» «No, mi è venuto in mente del tutto gratuitamente.» «Ma perché? Ci dovrà pur essere dietro qualcosa!» «Non sopporto i film che finiscono bene e per giun-ta su motoscafi.» |
Případ čtrnáctýStál jsem na křižovatce. Zleva zaznívala střelba a volání o pomoc, zprava přicházela nějaká ženská se psem. Zahnul jsem proto doprava, protože byla neděle a já měl volno. Pes se mi zakousl do stehna a žena na mě hystericky volala, ať ho nechám, nebo si to odskáču. Když jsem psa setřásl a dokulhal do prvního baru, praštil mě kdosi flaškou po hlavě, prej že mu připomínám strýce. Vypotácel jsem se ven, kde jsem se nezlíbil jakémusi černochovi. Když mě obral o sako a zbraň, zeptal jsem se ho, cože se to děje na druhé straně křižovatky. o - Natáčejí tam nějaký film, řekl a ušklíbl se, – prej to má být film o tom, jak je to tady nebezpečno! Žabaři! Určitě do toho nacpou nějakej zamilovanej příběh na motorových člunech! - Proč zrovna na motorových člunech? - Slyšel jsem, že je to teď v módě. Cosi mě napadlo. - Hele, oslovil jsem černocha, – když mi vrátíš dvacku, pozvu tě na panáka! Nápad se mu líbil, a tak jsme to otočili zpátky do baru, kde jsem dostal flašku do hlavy. - Tak o co jde? zeptal se hned potom, co do sebe hodil skleničku, – musím tě ale varovat, benzinky už nedělám! - Ne, o benzinky nejde, ale když mi vrátíš sako a mou zbraň, dám ti tutovej tip na dnešní odpoledne… - Povídej! - Vezmeš dva tři kámoše a nenápadně se přichomítnete k tomu natáčení za křižovatkou… -Co z toho? -Budete se chovat naprosto přirozeně, jako by tam nebyla kamera… Zablýsklo se mu v očích. Začínal se mi líbit, takového parťáka jsem si vždycky přál, ale pochyboval jsem, že by dělal za tak málo peněz jako já. - To jako myslíš…, že bysme mohli klidně v rámci natáčení udělat nějakou tu kasu a obrat pár lidí? - Jasně, nikomu to nebude nápadný. Objal mě. Potom mi vrátil věci a zmizel. Došel jsem domů, posadil se do křesla a čekal na komisaře. o - Wlapr! Kdes byl dnes odpoledne! - Na procházce. - Žes došel až na křižovatku osmé a třinácté? o - Možné to je. - Wlapr! Dnes se tam natáčel film a nějaká parta v rámci natáčení obrala pár neherců! Vsadím se, že v tom jedeš! Takovej nápad by ti hoši z osmé sami nevymysleli. o Pokrčil jsem rameny. - Teda Wlapr, klobouk dolů. Bylo to dokonalé! Dokonce prej i režisér naletěl. Když ti hoši vybírali kasu v obchoďáku, nějak se mu to nezdálo a kvůli záběru je to nechal opakovat. o - Co oni? - Klidně se vrátili a udělali to podle jeho pokynů ještě jednou, ale nikomu ze štábu nepřišlo divný, že vybrali vedlejší. o - Jasně ta první už byla prázdná. - Přesně. - Jak to skončilo? - Normálně jako ve filmu… ukradli před kamerou auťák a zmizeli. Musel jsem se usmát. - Wlapr! Přiznej se! Komisař se ke mně naklonil. - Nikomu to neřeknu, je pět hodin a mám stejně po službě a navíc to patří do cizího okrsku… o Znali jsme se dlouho, a tak jsem kývl. Kruci! Wlapr, ale proč jsi ty kluky navedl? Snad si od nich nevezmeš provizi? o - Ne, napadlo mě to docela zadarmo. - Ake proč? Něco za tím přece muselo být! - Nesnáším filmy, které končí dobře a navíc na motorových člunech. |
|
Jak zalichotit tlusté ženě (1996) | ||
Come adulare una donna grassa
Facciamo incetta di tutti i libri disponibili sul barocco, ritagliamone le immagini e con esse tappezziamo il gabinetto. Poi invitiamo a casa una donna grassa. Apriamo una bottiglia di vino rosso e versiamogliene finché non va in gabinetto. Al suo ritorno avremo l’immediata percezione di quanto si senta adulata. |
Jak zalichotit tlusté ženě
Skoupíme všechny dostupné knihy o baroku, vy-stříháme z nich obrázky a vylepíme jimi záchod. Po-tom pozveme tlustou ženu na návštěvu. Otevřeme láhev červeného vína a naléváme jí tak dlouho, až odejde na záchod. Po jejím příchodu okamžitě vycítíme, jak je policho-cena. |
|
Come sventolare una bandiera, urlare e non vergognarsi facendoloNon so come mai, in vita mia ho vissuto alcune ma-nifestazioni durante le quali dovevo urlare attiva-mente e ogni volta mi sono vergognato tremenda-mente. Incominciò con “L’evviva” comunista. Ero un piccolo pioniere, ma già allora piuttosto bisbigliavo oppure aprivo solo la bocca. Mi ricordo quanto am-mirassi i miei compagni cui dava evidente gioia il poter urlare a squarciagola per strada. Poi trascor-sero alcuni anni nei quali fui giusto capace di firmare alcune petizioni di protesta, questo non mi diede fastidio, e giunse l’anno ’89 e la gente uscì in strada e io mi dissi che dovevo andarci anch’io, che non potevo mica rimanere a casa, e così andai. Mi intrufolai in un corteo di gente ebbra di gioia e at-tesi. All’inizio andò bene, le persone si scambiavano solo impressioni tra di loro, ma poi ecco, qualcuno iniziò a urlare e quell’ondata avanzava verso di me. Rabbrividii. Quando iniziarono ad urlare i miei vicini più prossimi debolmente ci provai due volte e umiliato abbandonai il corteo. Mi fu chiaro che non sarei mai diventato un rivoluzionario. Me ne andai all’osteria con l’aspetto di un cane bagnato. Dopo la seconda birra mi venne in mente una cosa: per tutto ci vuole allenamento! Rincasai e per strada comprai una bandiera, non so più cosa dovesse rappresentare. Non m’importava. L’avevo presa solo come un accessorio da allenamento. A casa mi chiusi in cantina e strillai ad alta voce. All’inizio non andava, ma non mi arrendevo: mi al-lenai ogni giorno, sempre quando i vicini andavano al lavoro e i risultati incominciarono gradualmente ad arrivare. Sferzavo la bandiera sempre più velo-cemente e la voce si invigoriva. Quando alla conclu-sione di un giorno d’allenamento sfondai furibondo la porta con un calcio, mi fu chiaro di essere pronto e di poter uscire in strada. Era appena terminato un incontro calcistico e gio-vani esaltati si riversarono nelle strade. Agguantai la mia bandiera, mi unii a loro anche se il calcio non mi aveva mai interessato e nemmeno sapevo chi avesse vinto e… fui assolutamente il migliore! Me ne resi conto immediatamente al mio primo urlo. Tutti si azzittirono e si girarono. “Addossoooooo!” strillai di nuovo agitando la ban-diera. Si univano, anche se un po’ imbronciati per-ché li sovrastavo ogni volta. Alla fine mi sembrò che alcuni individui deboli che non riuscivano a farsi no-tare dalla gente, coperti dalle mie urla abbandonas-sero il corteo e si ritirassero infuriati e umiliati nelle osterie. Trionfai. Il giorno dopo presi parte a una manifestazione presso un qualche monumento, non sapevo chi fosse cosa, ma di nuovo le mie urla sovrastarono tutti. Urlai talmente tanto che non si riusciva più nemmeno a sentire l’oratore e quando arrivò la polizia scoppiarono loro i pneumatici delle auto e non mi poterono portare al comando. La mia stella assurse così vertiginosamente che di certo sarei finito a fare il solista d’opera, non fosse stato per una ragazza che mi disse che sembravo scemo, e così incominciai di nuovo a vergognarmi. |
Jak mávat praporem, křičet a nestydět se při tom
Nevím, čím to je, zažil jsem za svůj život několik demonstrací, při kterých jsem musel aktivně řvát, a pokaždé jsem se u toho hrozně styděl. Začínalo to komunistickým provoláváním „Sláva“. Byl jsem ma-lým pionýrem, ale už tehdy jsem spíše jen šeptal anebo pouze otvíral ústa. Pamatuji se, jak jsem ob-divoval spolužáky, kterým dělalo očividně radost, že si mohou na ulici zařvat. Potom proběhlo několik let, kdy jsem byl schopen tak akorát podepsat různé protestní petice , to mi tak nevadilo, a nastal rok ’89 a lid vyšel do ulic a já si řekl, že tam musím jít taky, že přece nemůžu zůstat doma, a tak jsem šel. Vetřel jsem se do průvodu rozjařených lidí a vyčkával. Napřed to bylo dobré , lidé si jen mezi sebou sdělovali dojmy, ale potom to přišlo, kdosi začal křičet a ta vlna postupovala ke mně. Roztřásl jsem se. Když začali řvát moji bezprostřední sousedi, dvakrát jsem to slabounce zkusil a zahanbeně opustil průvod. Bylo mi jasné, že ze mě revolucionář nikdy nebude. Odešel jsem do hospody a připadal si jako zbabělá krysa. o Po druhém pivu mě něco napadlo – všechno se musí trénovat! Odebral jsem se domů a po cestě si koupil prapor, už nevím, co měl symbolizovat. Bylo mi to jedno. Já ho bral jen jako maketu k tréninku. Doma jsem se zavřel ve sklepě a zkusil tím praporem pyšně mávnout a hlasitě zařvat. Zprvu to nebylo ono, ale nevzdával jsem se: trénoval jsem každý den, vždy když sousedi odešli do práce, a výsledky se začaly postupně dostavovat. Praporem jsem švihal čím dál rychleji a hlas mi mohutněl. Když jsem na závěr jednoho tréninkového dne furiantsky rozkopl dveře, bylo mi jasné, že jsem připraven a že můžu do ulic. o Zrovna končil jakýsi fotbalový zápas a nadšení mladí lidé vyrazili do ulic. Chytil jsem svůj prapor, přidal se k nim, i když jsem se o fotbal nikdy nezajímal a ani jsem nevěděl, kdo vyhrál, a… byl jsem absolutně nejlepší! Uvědomil jsem si to okamžitě po svém prvním zařvání. Všichni zmlkli a otočili se. „Na něéé!“ zařval jsem znovu a zamával praporem. Přidávali se, i když trochu zaraženě, protože jsem je pokaždé přeřval. Dokonce se mi zdálo, že někteří slabší jedinci, kteří na sebe přes mé řvaní nemohli vůbec upozornit normální lidi, opouštějí naštvaně průvod a vytrácejí se hanebně do hospod. Triumfoval jsem. Na druhý den jsem se zúčastnil nějaké demonstrace u jakéhosi pomníku, nevěděl jsem, kdo je kdo, ale opět jsem všechny přeřval. Řval jsem tak, že nebylo slyšet ani řečníka, a když přijela policie, popraskaly jí pneumatiky a nemohla mě odvézt na stanici. o Moje hvězda stoupala tak závratně, že bych určitě skončil jako operní sólista, nebýt jedné hezké dívky, která mi řekla, že vypadám jako blbec, a tak jsem se začal zase stydět. |
|
PascolareUn tempo ho pascolato le capre. O almeno cammi-navo giusto così accanto a loro riflettendo in cosa consistesse il pascolare. Le capre mangiavano l’er-ba, andavano qua e là, agitavano le code. Lo face-vano sempre di continuo, che gli stessi a destra o a sinistra o che stessi, come si vede sui libri, seduto su un lato. «Non è mica possibile che io sia così gonzo e non ci arrivi!» Andai pure a consigliarmi con il vecchio Jiří: «Jiří, quand’eri giovane allora pascolavi, è vero?» «Sì.» «E come facevi?» «Be’, sai, io non è che pascolassi così tanto, piuttosto correvo dietro alle donne.» «Bene, allora quando non inseguivi le donne, pa-scolavi, no?» «Be’, sai, quando non correvo dietro alle donne allora intagliavo un flauto.» «Bene, allora quando non correvi dietro alle donne, né intagliavi il flauto, allora pascolavi, eh?» «Sì, pascolavo.» «E in cosa consisteva?» «Nel non correre dietro alle donne e non intagliare il flauto.» «E questo è pascolare?» Ci pensai su. «Conosci Heidegger?» «No, non lo conosco.» «È strano, lui è arrivato a questa conclusione esat-tamente nello stesso modo.» «Anche lui non correva dietro alle donne e non inta-gliava un flauto?» «Anche lui.» Jiří ci pensò su. «Ora sai cos’è pascolare?» «Sì. Oggi in effetti ho pascolato.» «Non sei corso dietro alle donne e non hai intaglia-to un flauto?» «No.» «Allora hai pascolato.» |
PaseníKdyž jsem pásl kozy. Teda spíš jsem jen tak kolem nich chodil a přemýšlel, v čem to pasení spočívá. Kozy žraly trávu, popocházely, mrskaly ocasy. Dělaly to pořád dokola, ať jsem stál od nich napravo či nalevo, anebo jsem si, jak jsem to vídával v kníž-kách, sedl na mez. o „Přece není možné, abych byl takový hňup a nepři-šel na to!“ I zašel jsem na radu ke starému Jiřímu: „Jiří, když jsi býval mladý, tak jsi pásl, je to pravda?“ „Je.“ „A jak jsi to dělal?“ „No, víš, já jsem ani tak moc nepásl, já spíše honil ženské.“ „Dobře, ale když jsi nehonil ženské, tak jsi pásl, ne?“ „No, víš, když jsem nehonil ženské, tak jsem si strouhal píšťalku.“ ,,Dobře, ale když jsi nehonil ženské ani nestrouhal píšťalku, tak jsi pásl, že jo?“ „To jo, to jsem pásl.“ ,,A v čem to spočívalo?“ „Nehonil jsem ženské a nestrouhal píšťalku.“ o „A to je pasení?“ Zamyslel jsem se. „Znáš Heideggera?“ „Ne, neznám.“ „To je divné, ten na to šel úplně stejně.“ o „Taky nehonil ženské a nestrouhal píšťalku?“ o „Taky.“ Jiří se zamyslel. „Teď už víš, co je to pasení?“ „Vím. Dnes jsem vlastně pásl.“ „Nehonil jsi ženské a ani jsi nestrouhal píšťalku?“ o „Ne.“ „Tak to jsi pásl.“ |
|
POESIE |
Kdyby byl krtek velkej jako prase (1997) | |
Già mi pregustoquando stasera farò un salto in centro |
Už se těšímaž večer zajdu do města |
|
Vigliaccheriaperò gli indiani se sapevano fermare un treno! |
Zbabělostteda ti Indiáni uměli ale zastavit vlak! |
|
Eroeil vento è un fesso |
Hrdinavítr je trdlo |
|
Segnipiedi scalzi indicano umiltà |
Znameníbosé nohy znamenají pokoru |
|
Mattinasi avvicinò a me |
Ránopřistoupil ke mně |
|
Luidevo tollerarlo |
Onmusím ho tolerovat |
|
Poco tempociò che ci resta |
Málo časuto, co nám zbývá |